Draci se na nás dívají

Obývají Zemi 230 000 000 let. Jsou rozmanití, roztodivných tvarů. Popularita, jíž se těší, se dá srovnat s popularitou holywoodských celebrit. Přestože člověk měl příležitost poznat je už před dlouhými tisíci roky, dobře je nezná dosud. Dinosauři ovšem za poznání stojí.

Málokdo z Čechů nevyloví ze své paměti obrázky z dnes už legendárního filmu Karla Zemana Cesta do pravěku o partě chlapců, kteří se vydali na pouť proti času. Jeho diváci pak hltali knížky profesora Josefa Augusty, velkého popularizátora paleontologie, pochopitelně i se slavnými ilustracemi Zdeňka Buriana. Film, který u nás odstartoval první vlnu zájmu o pravěká zvířata, byl i filmaři natolik oceňován, že si američtí tvůrci pro tamější trh upravili začátek a konec příběhu tak, aby více odpovídal tamní mentalitě. Také si přidali vědecké komentáře.

Je pravda, že film odpovídá době vzniku – byl uveden do kin v roce 1955 – a tak se v něm objevuje více nepřesností jak s datováním, respektive s přidělením času pro roli ve filmu, tak i s vypodobněním. Je tu ztvárněn i jeden tradovaný omyl – velkého sauropoda umístil Karel Zeman do vody, neboť se věřilo, že jejich velká těla potřebovala podporu vody, aby se tito tvorové vůbec mohli pohybovat. Opak byl pravdou. Hluboko ponořeni a s hlavou na dlouhém krku nad vodou by při dýchání těžko překonávali okolní tlak vody. To tvůrci filmu Jurský park, jenž odmávl start druhé vlny dinosaurovského nadšení, měli sice víc šancí vychytat omyly, přesto tu ale jsou bludy ještě zásadnější.

Něco bylo jinak

Nejznámějším omylem, který ovlivňuje vyznavače dinosauřího světa, je to, že spousta zvířátek z filmu v jurském období vůbec nežila. To platí třeba i o populárním tyranosaurovi, jenž lovil na konci období křídy, tedy až osmdesát milionů let poté, co skončila jura. Pochopitelně že tu má hlavní zvířecí roli. Rozhodně ale neběhal stejně rychle jako jedoucí džíp a nedusal tak, že se prales otřásal. Vlnky v louži byly sice dramatické a zvyšovaly napětí ve filmu, ovšem potenciální kořist by těžko čekala na to, až se původce otřesů přiblíží natolik, že bude moci být škrtnuto ono slůvko „potenciální“.

Na druhou stranu tento terapod docela slušně viděl a vůbec mu nevadilo, když se někdo snaží schovat tím, že se přestane hýbat. Kdyby ho čirou náhodou neviděl, tak ho docela spolehlivě ucítí… Záběr na tricaratopsí hovínko (to je vzhledem k velikosti eufemismus) diváky také pobaví, ale nepoučí. Na takovou hromadu ho mohlo zvíře s řitním otvorem umístěným zhruba v poloviční výšce vyprodukovat těžko, navíc v několikadenním množství.

Také setkání zrádného biologa prodávajícího zmrazené zárodky s dilophosaurem uprostřed lijáku by ve skutečnosti asi vypadalo jinak. Tenhle tvor totiž měřil od ocasu k hlavě šest metrů a jedovatost jeho slin je doposud jen záležitostí spekulací; zřejmě by je při své velikosti ani nepotřeboval. Brachiosaurus se rovněž těžko mohl stavět na zadní, zvlášť když tím co se týče dosahu do koruny blahovičníků mnoho nezískal. Nežvýkal také jako kráva, protože k tomu neměl uzpůsobený chrup, a už vůbec ne blahovičníky, jelikož ty umí trávit jenom dnešní koala. Pro valnou většinu ostatních tvorů jsou totiž jedovaté.

Nejsou to jediné nesrovnalosti, ale můžeme si být jisti, že o nich víme hlavně díky velkému zájmu o dinosaury, který film vyvolal.

Hrdina z chodníku slávy

Tyhle omyly jsou ovšem naprosto směšné v porovnání s tím, co na filmovém plátně předvedli tvůrci Godzilly. Ačkoli má tenhle dinosaurovitý (jak jinak ho popsat?) tvor datum narození prakticky shodné se Zemanovou Cestou do pravěku, k realitě a alespoň nějakým uměleckým kvalitám má na míle daleko. Do vínku dostala Godzilla obludné rozměry, navzdory tomu však byla obdařena neuvěřitelnou svižností. Výška osmdesát metrů, délka ocasu přes sto, otisk tlapy asi patnáct metrů a hmotnost nějakých padesát tisíc tun. Přesto dokázala běžet rychlostí přes šedesát kilometrů v hodině a plavat rychlostí pětačtyřicet uzlů.

To ovšem není všechno. V trikovém pravěku výroby filmu herec v její kůži potměšile rozšlapával model Tokia a předními končetinami cupoval celé armády na kusy. Nebylo divu, potvůrka byla rozespalá, probudily ji pokusné jaderné výbuchy. Později jí tvůrci přidali i radioaktivní dech. Filmové Godzille je sice teprve šestapadesát, ale může se už pyšnit i hvězdou v holywoodském chodníku slávy – netvorovi dupajícímu po Japonsku však podle tvůrců měly být jen dva miliony let. Špatně okopírované pravzory (přední končetiny podobné spíše opičím, ochranné pláty na zádech, přestože se jedná o predátora) jsou však mnohonásobně starší.

Miliony a miliony let

Kdy tedy ti praví dinosauři přišli na Zemi? V období středního triasu, přibližně před 230 až 240 miliony let. Samozřejmě, že ne jen tak z ničeho, jejich přímými předky byli tvorové nazývaní archosaurní plazi, kteří se vyznačovali malým vzrůstem se štíhlou stavbou těla, jíž dominovaly zadní nohy. To bylo potřeba, neboť byli na samém počátku potravního řetězce a jejich záchrana spočívala v rychlosti, s níž unikali neohrabaným kynodontům. Například takový lagerpeton patřící k archosaurům byl dlouhý něco přes půl metru a podle stavby kostry se způsob jeho běhu podobal nejspíš skokům divokého králíka.

Přesnou hranici mezi archosaury, jejichž pozůstatky byly objeveny zatím především v Argentině, a nám známými dinosaury lze zatím určit stěží – nedostatek kosterních nálezů to neumožňuje. Není divu, kontinent s příznivým podnebím, kde velká část dinosauřích předků žila, je dnes pokrytý ledem. Antarktida a jižní pól kdysi nesplývaly. Nicméně i v Evropě se pozůstatky potenciálního spojovacího článku nalezly. Nedaleko polského města Opole byl v roce 2000 nalezen ve vrstvách starých zhruba 220 milionů let fragment tvora, jenž dostal jméno Silesaurus opolensis, tedy slezský ještěr od Opole.

Jeho kostra vykazuje příbuznost spíše s dinosaury než s archosaury. Jakýsi genealogický strom tedy bude ve stručnosti vypadat asi takto: z archosaurů, konkrétně druhu ornitodira („ptačí krky“) vznikly dvě skupiny: „podobní pterosaurům“ a „podobní dinosaurům“. Z těch druhých pak přes „dinosauroformes“, tedy tvory se znaky dinosaurů, dinosauři samotní. Nebyla to ovšem slepá vývojová ulička, jak se dnes mnozí lidé domnívají. Tito tvorové byli natolik úspěšní, že ovládali povrch naší planety až do období před pětašedesáti miliony let. Co je proti tomu historie lidí, že?

Kostní medicína děsí vědce

Z uvedeného vyplývá, že se člověk či jeho předek mohl s dinosaury setkat dost těžko. Tedy nepočítáme-li ptáky, již jsou vzdálenými potomky archeosaurů… Občas nějaká zpráva v tom smylu, že byl spatřen záhadný tvor podobný velkému ještěru, proskočí na stránky novin. Zdatně si v tom vede například lochneská příšera, v níž někteří vidí plesiosaura, což je omyl hned dvojnásobný, neboť plesiosauři k dinosaurům nepatří. Jsou to mořští plazi a bez potřebně početné komunity těžko mohli zachovat rod.

K dinosaurům, konkrétně mezi apatosaury by ovšem mohla patřit nestvůra jménem mokele mbembe, která byla údajně pozorována v oblasti Konga. První zprávy o ní pronikly do Evropy v polovině 18. století, ale výpravy, které chtěly tohoto dlouhokrkého tvora se zavalitým tělem nalézt, štěstí zákonitě neměly. Afrika by také měla být domovem tvora zvaného Emalantuka podobného triceraptosovi, jehož jméno prý znamená „zabiják slonů“.

Lidé se ale s ostatky skutečných dinosaurů seznámili už dávno. Je pravda, že kostry nalézané v zemi nepřipisovali právě jim, ale považovali je za ostatky třeba draků – jako například staří Číňané. První písemné záznamy o objevu dračích kostí pocházejí z doby někdy okolo třetího a čtvrtého století. Byly velice ceněné jako lék na všechno možné, hlavně však proti impotenci. Ostatně kosti dinosourů jsou takto používány dodnes – k nemalé lítosti paleontologů, kteří pak k takovým nálezům v Číně přicházejí pozdě, jen aby zjistili, že kosti takového býložravého dinosaura byly roztlučeny na prach coby vzácný lék z konlonga, hrozného draka.

Dinosauři však nebyli známi jen na území dnešní Číny, také v Mezopotámii zobrazovali záhadného tvora ztotožňovaného s božstvem Sraoša, až do raného středověku pak pronikla zobrazení chimér či gryfů, a spolu s draky se tito tvorové dostali dokonce nejen do legend, ale i do heraldiky. Ostatně celou touto historií se zaobírá obor jménem protopaleontologie. Zkoumá vlastně dávné záznamy a prvotní bádání. Ta „pravá“ paleontologie se počítá od konce 17. století, kdy anglický přírodovědec Robert Plot pátral po starých památkách a kuriozitách a veřejnost seznámil také s objevenou kostí megalosaura.

Dinosauři – tedy jejich název – se však „narodili“ až v roce 1842, kdy další britský přírodovědec, sir Robert Owen, použil ve své přednášce složeninu dvou řeckých slov dienos- (strašný) a -saurus (plaz).

Savci jako sousedi

Honba za dinosaury, respektive jejich fosiliemi začala pochopitelně dávno předtím, než do kin přišly filmy Cesta do pravěku, Godzilla nebo Jurský park. Najít kostru byla však jedna věc, a zpodobnění tvora, jemuž patřila, věc druhá. Dívali jsme se na ně jako na své současníky, plazy a obojživelníky. Pohříchu neznáme dobře ani ty, ale dinosaury jsme si představovali jako tvory s malou kapacitou mozku. Oblíbenou karikaturou byl brontosaurus (dnes tohoto tvora nazýváme apatosaurus), do jehož ocasu se zakousl nějaký predátor.

Cesta nervových vzruchů k malému mozku trvá tak dlouho, že obr zařve bolestí až tehdy, když má kus ocasu pryč. Není ani pravda, že všichni byli studenokrevní a barvoslepí. Zdá se naopak, že jejich vybarvení hrálo důležitou roli v primitivní komunikaci a rozhodně nebyli jen zelení, hnědí a šediví, jak je známe z nádherných, avšak s překonanými informacemi kreslených obrázků Zdeňka Buriana. Obraz dinosaurů jako plazů i kvůli jejich jménu přetrvával dlouho. Nyní se v očích laiků vinou až příliš populárně psaných článků stali z dinosaurů ptáci.

Představa takového „tyranosaura“, který nám kokrhá na dvorku a z něhož si přichystáme nedělní pečínku, je sice roztomilá, ale pravdě na hony vzdálená. Ptakoještěři (a snimi i mořští ještěři jako zmíněný plesiosaurus) mezi dinosaury nepatřili a ptáci se přes maniraptory (což byl jen jeden z mnoha dinosauřích druhů) vyvinuli z archosaurů. Stejně tak jsme na velkém omylu, když se domníváme, že se savci na Zemi objevili až poté, co jim vyhynulí obři uvolnili místo. Savci byli dinosauřími současníky a zdaleka nemohli být ani úplně primitivní, neboť dokázali přežít nejen mezi mnoha hrůzostrašnými predátory, ale i celý zástup těchto tvorů.

Savci se dokonce objevili na Zemi prakticky ve stejné době jako jejich jeden čas úspěšnější konkurenti, v jejichž stínu museli opatrně přežívat. Museli žít nenápadně, a nebyli tudíž ani příliš velcí. Jen některé druhy – třeba didelphodon, kterého v jednom z dílů Putování s dinosaury televize BBC sežere věčně hladový tyranosourus – dorůstaly velikosti rysa či většího psa.

Kdo kdy žil

Jiným obecně rozšířeným omylem – a musíme to zdůraznit ještě jednou – je časové umístění všech dinosaurů do jedné doby. Už jsme uvedli, že jejich počátek můžeme klást do doby před asi 230 miliony let, vymřeli pak někdy v období před 65 miliony let. Při použití prosté aritmetiky musí být jasné, že během tak dlouhého časového úseku (člověk je tu asi 2,3 milionu let) se dinosauři museli vyvíjet, všechny druhy nežily přes celé rozpětí druhohor. Jako příklad můžeme použít představení Putování s dinosaury, které nyní přichází do Česka (píšeme o něm na této dvoustraně).

Podle období výskytu v něm vystupují nejstarší liliensternus (žil někdy v období před 216 miliony let) a plateosaurus (216– 199 miliony let), allosaurus (žil před 155 až 145 miliony let), brachiosaurus (150–112 miliony), stegosaurus (před 150– 145), utahraptor (před 132– 119 miliony let), iguanodon (130– 120), pterosaurus – nikoli dinosaurus – ornithocheirus (125–90), torosaurus (70– 65), tyranosaurus (68– 65) a ankylosaurus (před 68– 65 miliony). V každém případě byla pro všechny klíčovou doba před 65 milony let, kdy se jim stala osudnou především jejich životní specializace a orientace na určitý druh potravy, kterou narušilo několik faktorů včetně pádu vesmírného tělesa a zvýšené sopečné činnosti. Jak dlouho jednotlivé druhy přežívaly, už dnes asi těžko zjistíme.

Souboj v Gobi

Dnes známe – nebo tomu alespoň všechno nasvědčuje – přes šest set rodů dinosaurů. Jejich pozůstatky nacházíme na všech kontinentech včetně Antarktidy, protože se vyvíjeli ještě v době, kdy se prakontinent Pangea ještě nerozpadl. Nejvíc jich známe z oblastí v dnešních USA a Číně, hodně nálezů pochází také z Argentiny a Mongolska. Ve Spojených státech byl na části území Utahu v blízkosti města Jensen vyhlášen už před pětadevadesáti lety Dinosaurus National Monument, tedy Národní dinosauří park, odkud pochází například ucelená kostra allosaura.

V Mongolsku byl zase roku 1971 ve spolupráci polských a místních paleontologů objeven unikátní fragment někdejšího dinosauřího života. Při průzkumu narazili vědci nejdříve na skvěle zachované kosterní pozůstatky velociraptora (ano, ten s velkými zahnutými drápy). Ještě než paleontologický svět začal jásat, zjistilo se, že vedle kostí prehistorického predátora jsou pozůstatky býložravého protoceratopse. Postavení koster svědčilo o dávném souboji. A nejen to, smrt zřejmě oba překvapila ve stejný okamžik, kdy lovec už svým drápem prakticky usmrtil kořist.

Nález si okamžitě vysloužil přívlastky jako „Souboj v dunách“ nebo „Bojující dinosauři“. Velociraptor se jednou přední končetinou jakoby snaží drásat krk své oběti, kde by měl šanci protnout drápy životně důležité tepny, napadený má zase v tlamě uchopený druhý přední spár útočníka. Těžké poranění přední končetiny by rozhodně mělo také za následek smrt – lovec by se bez ní těžko mohl obejít; oba tvorové však shodou okolností zemřeli společně, když je v oblasti dnešní pouště Gobi v době asi před 80 miliony let překvapila buď písečná bouře, sesuv podmáčené půdy, či náhlý příval bahna, kdoví…

Nic podobného se doposud nepodařilo nalézt, a tak tento prehistorický výjev představuje unikát, jinak do života dinosaurů nahlížíme pomalu a postupně. Je to zvláštní – oni nebo spíše jejich blízcí příbuzní se na nás, mávajíce křídly, zatím dívají shora.

Zdroj: MF Plus